Obec Jakubčovice nad Odrou
Jakubčovice
nad Odrou

Knoflíkárna a osobnost Emila Teltschika

Knoflíkárna – Dřevoplast

Historie

V roce 1826 Augustin Teltschik koupil jakubčovický dolní mlýn za 2.738 c.m. od Johana Wesselského ze Suchdolu. Po smrti Augustina Teltschika převzal mlýn jeho syn Ferdinand a zřídil zde výrobu dřevěných knoflíků a kolíků.

Roku 1881 jeho matka Therezie Teltschik mlýn předala svému synovi Emilovi.

Emil Teltschik záhy zanechal mlýnského provozu a přeorientoval se jen na výrobu tzv. Kamenných knoflíků. Základní surovinou pro výrobu místních knoflíků byly tzv. Kamenné ořechy o velikosti vlašských ořechů. Přesněji řečeno šlo o vnitřní jádra plodů jednoho druhu palem, které rostou v Ekvádoru a Kolumbii. Tyto jádra se dají i přes svou tvrdost dobře řezat, soustružit, barvit a leštit.

Teltschik

 

 Emil Teltschik (*24. 04. 1850 - +10. 05. 1921)

 

 

 

Tímto byl položen základ pro rozvoj průmyslového závodu, který v roce 1895 zaměstnával již 380 dělníků a mnohé domácí pracovníky a stal se pro Jakubčovice a okolní obce důležitým hospodářským provozem.

Emil Teltschik nevlastnil jen továrnu na knoflíky, ale i kamenolomy s drtírnou. Kamenné ořechy byly po dobu 100 let (1850-1950) ideální surovinou pro výrobu knoflíků, až byla umělými knoflíky vytlačeny z výroby. Od polovina 19. století vznikla v Německu, Rakousku a Itálii řada podniků na výrobu kamenných knoflíků.

I jakubčovická produkce zaznamenala rychlý a velký rozvoj a již roku 1895 bylo vyrobeno přibližně 450 veletuctů kamenných knoflíků, které byly dodávány velkoobchodům ve Vídni a Budapešti, ale též do řady dalších států. Zastoupení bylo v Berlíně, Hamburku, Kodani, Londýně, Paříži, Varšavě a Oslu.

fabrika

knoflíkárna

Mladý podnik ale nebyl ušetřen osudných ran. Již v roce 1881 zničila povodeň splav na řece Odře, který patřil ke knoflíkárně. Splav již nebyl obnoven, ale byl zřízen nový přítok vody ve spolupráci s jakubčovickým horním mlýnem (Kasperovým).

Další vzestup produkce byl dne 28. 11. 1896 náhle přerušen, když požár zničil výrobní prostory se zařízením, příčina požáru nebyla zjištěna.

Ke svícení se tehdy používaly petrolejové lampy. Jelikož podlahy a většina zařízení byly dřevěné, špony z výroby knoflíků a výrobky dobře hořely, mohla být příčinou katastrofy malá neopatrnost. Po požáru byla produkce v malém rozsahu obnovena a postupně rozšiřována, takže do roku 1910 bylo opět zaměstnáno 210 dělníků a 30 domácích pracovníků.

Kvalitní výrobky zajišťovaly odbyt velkoodběratelů ve Francii, Anglii, Skandinávii a jinde ve světě.

V roce 1891 byla otevřena lokální trať Suchdol – Budišov a v Jakubčovicích byla zřízena zastávka, která vypravovala i vagónové náklady. Toto bylo obzvlášť důležité pro přísun uhlí a kamenných ořechů, jelikož se dříve musely dovážet ze Suchdola nebo Ostravy koňskými povozy. I vlastní dodávky musely být (vyjma poštovních zásilek) dopravovány do Suchdola.

Příznivý vývoj knoflíkárny utrpěl vypuknutím první světové války v roce 1914. Exportní zásilky do Anglie a Francie odpadly úplně a z neutrálního zahraničí i tuzemska se neustále snižovaly. Bylo nutné hledat nová odbytiště a závod se musel stavebně a strojově modernizovat. Vedoucí provozu a prokurista Hubatschek odešel na podzim roku 1917 ze závodu a majitel Emil Teltschik pro pokročilé stáří a špatný zdravotní stav nemohl již závod vést.

Proto povolal svého bratrance z české větve Teltschiků, právníka Dr. Rudolfa Teltschika jako vedoucího provozu. Ten sice přišel do Jakubčovic a převzal vedení, ale nemínil zde zůstat natrvalo, ucházel se o zaměstnání ve státních službách. Od roku 1920 pracoval na Ministerstvu pro sociální spravedlnost v Praze a odtamtud se dostal až na Mezinárodní úřad do Ženevy, kde setrval až do své penze.

Při stavbě lokální trati Suchdol - Budišov v roce 1891 bylo zjištěno, že kámen ze svahů údolí Odry se hodí výborně ke stavby silnic a železnic. Jako první otevřel suchdolský stavitel ing. Schifthelm v Jakubčovicích kamenolom s drtírnou a výrobou betonových výrobků.

V Jakubčovicích samotných založil továrník Emil Teltschik spolu s rolníky Antonem Hausrem, Ferdinandem Schorschem, Josefem Ohnhauserem a mlynářem Josefem Kasperem společnost a otevřeli jižně od železniční zastávky rovněž kamenolom s drtírnou.

kamenolom

Roku 1905 převzal Emil Teltschik podíly druhé společnosti a přikoupil k tomu sousední pozemek oderského panství, které tenkrát patřilo polskému hraběti Adamu Potockému. Před 1. světovou válkou existovaly u správy Ferdinandovy severní dráhy plány rozšířit trať z Vídně do Krakova o třetí a čtvrtou kolej na zvládnutí očekáváného vzestupu dopravy. S tímto počítal i Teltschik, když krátce před 1. světovou válkou vystavěl drtírnu.

Tento provoz byl na tehdejší dobu moderně vybaven americkými stroji, velkými skluzavkami pro nakládku a podobně. Při financování knoflíkárny v roce 1886 a modernizaci kamenolomu v roce 1914 pomohl významně dobrý přítel Emila Teltschika Vincenez Nohel z Vídně (narozený ve Starém městě u Bílovce).

Ten byl mimo jiné majitelem pletárny Fanny Lemmermeyer ve Vídni, významného podniku, který rovněž patřil k zákazníkům knoflíkárny. Nohel poskytnul peníze na 5 % úrok v částkách po 30.000,- a 60.000,- rakouských korun a obdržel za to pololetní směnky, které byly při splatnosti obnoveny a zároveň s úroky zaplaceny.

Emil Teltschik byl tím jediným vlastníkem dvou odlišných provozů knoflíkárny s přibližně 200 zaměstnanci a kamenolomu s drtírnou, kde pracovalo 140 dělníků. Oba nesly společný název Emil Teltschik a spol.

Dřívější úředníci Rudolf Jaschek (ner. 1887) a Eduard Kasper (nar. 1895) se ihned po skončení války vrátili a převzali dle příkazu Dr. Rudolfa Teltschika vedení provozů. K nim byl majitelem Emilem Teltschikem přijat Ing. Ferdinand Lipowsky (nar. 1865) z Pohoře u Oder, kterému bylo svěřeno zpracování všech stavebně technických záležitostí. Tímto byli vytvořeny personální předpoklady, aby oba závody měli své vedení a mohly pracovat.

Byla to pohnutá doba. Po první světové válce se změnily mnohé státní hranice a stará obchodní spojení byla narušena. Francie a Anglie jako hlavní odběratelé byly ztraceny. Znehodnocení měny ve vnitrozemí a obzvláště v Německu a Rakousku vedlo k tomu, že zákazníci v Holandsku, Dánsku i jiných státech chtěli přijmout ceny v markách. Suroviny, jako kamenné ořechy z jižní Ameriky, byly jako dříve nakupovány hamburskými importéry. Musely být zaplaceny v britské měně a při rychlém znehodnocení marky docházelo ke ztrátám.

Do toho přišla náhlá smrt Emila Teltschika a vznikly problémy s majetkem, neboť nebyl ženatý a neměl žádné potomky.

Zemřel 10. května 1921 ve věku 70 let jako jediný majitel jakubčovických kamenolomů, drtíren a knoflíkárny. Ve své závěti rozhodl, aby jeho podniky byly vedeny dále a celý majetek změněn na nadaci.

Tak se stala firma Emil Teltschik a spol. (knoflíkárna a kamenolomy) dle poslední vůle nadací. Po přibližně jednom roce byla pozůstalost projednána a „Teltschikova kulturní nadace“ povolena jako majitel obou závodů. Bylo ustanoveno kuratorium pro správu nadace a vedení obou nadačních závodů. Do ředitelství byli povoláni dosavadní úředníci Ing. F. Lipowsky – pro všechny technické záležitosti, R. Jaschek – pro oblast finanční a účetnictví, E. Kasper – pro obchodní a provozně technické vedení knoflíkárny. Edmund Kasper byl pověřen mnohostrannou a rozmanitou činností.

Bylo především nutno zaměstnancům udržet pracovní místa a závody postavit na zdravou základnu. Knoflíkárna musela v letech 1922-1923 přechodně snížit stav svých pracovníků na 70 a ti mohli pracovat jen každý druhý týden. Kredity poskytnuté soukromými osobami mohly být splaceny znehodnocenými korunami. I přesto byla finanční situace obtížná. Ve starém Rakousku existovalo 11 továren na kamenné knoflíky, které průměrně zaměstnávaly na 200 dělníků. Všechny továrny se nacházely na území nového Československa, pro domácí trh ale postačovala jen jedna.

Výsledkem tvrdého konkurenčního boje zaniklo do roku 1938 sedm z těchto firem insolvencí nebo zmizely spojením, zbyly jen čtyři a jednou z nich byla i knoflíkárna v Jakubčovicích.

Stálou snahou bylo nutno hledat nová odbytiště a novými vzory a modely získat nové odběratele. K tomu byly nutné časté cesty do vnitrozemí i zahraničí. Surovina (kamenné ořechy) byla dovážena z Ekvádoru a Kolumbie. Hotové kamenné knoflíky se prodávaly jen zčásti v tuzemsku, většinou našly odbytiště v zahraničí, především v zámoří.

Tím byla jakubčovická knoflíkárna spojena i s dalekým světem. Stará odbytiště byla zčásti získána zpět a přibyli noví odběratelé např. v Japonsku, Číně a Rusku.

V roce 1926 uplynulo 30 let od založení podniku. Kuratorium a ředitelství se usneslo toto jubileum oslavit. V sále hotelu „Jelen“ v Odrách byla uspořádána slavnostní hostina s množstvím četných hostí. Pro celé osazenstvo závodu bylo uspořádáno v nově vystavěném sále dědičného rychtářství v Jakubčovicích veselé odpoledne a večer s hudbou a tancem při volném občerstvení.

V letech 1927 – 1929 byl proveden pokus získat z odpadů kamenných ořechů chemickou cestou umělou hmotu k výrobě knoflíků. Tyto snahy však skončily nezdarem.

Od roku 1928 byly ze sortimentu zámořských dřevin přírodního zbarvení zhotovovány módní knoflíky pro dámské oblečení, avšak byly v prodeji jen v tuzemsku, v zahraničí byly požadovány pestré barvy, které se vyráběli jen z javorového dřeva.

Sortiment byl dále rozšířen o knoflíky pro kroje s ručně malovanými květinovými vzory. Vyráběly se také dřevěné ozdoby, brože, náramky a přívěsky. Na jejich pomalování bylo zaměstnáno často i více jak 50 domácích pracovnic.

Hospodářská krize, která vypukla v roce 1929 ve Spojených státech amerických, zapůsobila negativně ve všech oblastech odbytu. Postupně byly místní výrobky vytlačovány jednak módními dřevěnými knoflíky a později stále více umělými hmotami.

V období 2. světové války se osud továrny ztrácí.

V roce 1945 továrna částečně vyhořela a nová výstavba se prováděla až v letech 1952-1955. Provoz na vodní elektrárně byl opětovně obnoven v roce 1956, voda ke dvěma turbínám se přiváděla náhonem z řeky Odry. Tento náhon rovněž poháněl turbínu instalovanou v Kasperově mlýně, přebytečná elektřina byla dodávána do veřejné sítě v obci (obec elektrifikována v roce 1947), náhon dále protékal vesnicí Loučky, kde rovněž poháněl mlýn a pilu.

továrna

Turbíny byly definitivně zrušeny v roce 1972 a dány do šrotu. Tím končí výroba elektřiny v obci. Historie této továrny ovšem nekončí.

Výrobní program byl kvůli požadavkům trhu přeměněn a podnik byl několikrát přejmenován, jak se měnili jeho majitelé. V roce 1960 se podnik jmenoval VD Odra, svým výrobním programem, a hlavně výrobou dřevěných hraček a jiných výrobků (např. náramků, zrcadel) si vydobyl na českém trhu i v zahraničí dobré jméno.

V roce 1961 byl podnik přejmenován na VD Dřevoplast, který byl později přičleněn pod ředitelství podniku Nový Jičín a dlouhou dobu vyráběl např. dřevěné hračky, postýlky, houpačky, malované figurky a vánoční ozdoby.

bývalý mlýn

bývalý mlýn

Po sametové revoluci došlo ke změně vedení podniku a názvu Domino Duo, ten netrval dlouho a podnik se za přispění nové majitelky dostal do likvidace. Stroje a zařízení byly rozprodány. Proběhla rozsáhlá oprava a úprava výrobních hal a podnik se začal zabývat kovoobráběčským výrobním programem.

V současné době se zde vyrábějí čističky odpadních vod, jedná se o podnik METAL MB s. r. o.

 

Restaurování náhrobku Emila Teltschika 

Obec Jakubčovice nad Odrou, společně se sponzory z řad podnikatelů a firem, provedla v roce 2021 zrestaurování náhrobku Emila Teltschika – v souvislosti se 100. výročím jeho úmrtí.

Celková finanční částka poskytnuta na rekonstrukci náhrobku z rozpočtu obce činila 149 100 Kč. Přispění z řad dárců činilo 102 tis. Kč, za což jim velmi děkujeme.

Náhrobek je umístěný na městském hřbitově v Odrách v sekci IV.

Rekonstrukci náhrobku provedla firma KAMENICTVÍ Jiří Březa ze sousedních Heřmánek.

Práce spočívaly mimo jiné v chemickém a mechanickém odstranění znečištění na kamenných blocích, vyplnění středové praskliny na hlavním kamenném bloku speciálním tmelem na mramor a žulu.

Podobně bylo provedeno tmelení nápisové části pomníku a následně byly znovu vysekány chybějící znaky, byl obnoven celý nápis a deska s nápisem byla přebroušena a přeleštěna.

Dále byla provedena trojnásobná penetrace pomníku, zajišťující zpevnění povrchu kamene, pískování a nátěr kovového prvku a na závěr srovnání terénu před pomníkem a výsev trávy.

Emil Teltschik patřil nejen k významným rodákům naší obce, ale také velkou měrou přispěl k technickému rozvoji v obci vybudováním továrny na knoflíky, otevřením kamenolomu a v neposlední řadě vybudováním vodního náhonu, který sloužil pro pohánění vodní turbíny ve výše uvedené továrně.

Současně byl vodní náhon hnací silou pro tzv. Balhárkův mlýn v Jakubčovicích a rovněž pro Mlýn Wesselsky v Loučkách.

Obci Jakubčovice se podařilo v roce 2021 ve dvou etapách vyčistit vodní náhon od nánosů a naplavenin v celé jeho délce, tj. 1,8 km.

Vyčištěná byla zároveň i nádrž před původní továrnou (dnes firma Metal MB) nákladem 2 161 tis. Kč.

Na čištění náhonu se podařilo získat individuální dotaci z Moravskoslezského kraje ve výši 200 tis. Kč.

 

                                                                                         Časopis Poodří 1/2022

NáhrobekNáhrobekNáhrobek

 

Aktuální počasí

dnes, úterý 19. 3. 2024
jasno 6 °C -1 °C
středa 20. 3. oblačno 10/1 °C
čtvrtek 21. 3. slabý déšť 13/5 °C
pátek 22. 3. zataženo 11/6 °C

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

ObčanServer

ObčanServer

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

PARTNEŘI

Obce mikroregionu